Vroucí vodou na zelený čaj

To, že je pro chuť čaje klíčová teplota použité vody, je obecně známo. Zásadním problémem ale je, že se výše teploty pro jednotlivé čaje paušalizuje bez přihlédnutí ke konkrétním vlastnostem materiálu. Obecně se tvrdí, že zelené čaje by se neměly zalévat vroucí vodou. Důvody jsou jistě nasnadě, nástřel je například v tomto článku o japonských zelených čajích. Ale existují zelené čaje, pro které je namístě používat vroucí vodu, naposledy na to upozornil Stéphane Erler‏ na svém blogu Tea Masters. Stéphane Erler je známá odborná autorita v oblasti čaje a není s tímto názorem osamocen. Tvrdí, že u želeného čaje dosáhl nejlepších výsledků s vodu, která právě dosáhla bodu varu.

Na blogu připomíná, že existují tři typy zelených čajů (podle způsobu, jakým se zastavuje oxidace) sušené na woku, v peci a napařované (poslední případ zahrnuje většinou japonské čaje). Dodává, že to, o čem píše, se vztahuje především na první dva. Vhodnost vysoké teploty zdůvodňuje skutečností, že velmi kvalitní čaje jsou tvořeny pupeny, tedy malými, ještě nerozvinutými lístky, a  voda o vysoké teplotě je potřeba k tomu, aby do nich pronikla a extrahovala aroma. Zároveň ale nepotřebují k extrakci delší čas. Jako možný způsob přípravy uvádí naplnění nádobky horkou vodou do poloviny, přidání čaje, a dolití zbytku vody. Upozorňuje, že klíčová pro takovou přípravu je kvalita čaje. Důvody, proč obchodníci doporučují nižší teplotu, jsou podle něj dva – je to bezpečné a nehrozí přelouhování, ev. jsou čaje horší kvality a nesnesou vyšší teplotu. Takové čaje při zalití vařicí vodou dávají hořký a drsný nálev.

Další chybou, je používání přílišného množství listu, zelené čaje by se měly vařit spíše lehčí. Obě chyby podle Stéphane Erlera spolu souvisejí. Nízká teplota vody z listu dostane méně aromat, a proto se ho dává více.

A já si k tomu taky přisadím. Pro japonské čaje to úplně neplatí – nebo platí, jak se na to podíváme. V dnešní době jsou založeny na sladkotrpké umami chuti, které se snáze dosahuje při nižší teplotě kvůli odlišné rychlosti louhování umami (aminokyseliny, rychleji se louží už při nižší teplotě) a hořčin (kofein, polyfenoly – potřebují vyšší teplotu). Nejedná se ale také o tipsové čaje! Zároveň se také jedná obvykle o materiál z níže položených intenzivně provozovaných farem, takže, podle mých zkušeností, tyhle čaje nemají dost silnou složku aromat, která by mělo smysl vylouhovat ven vařicí vodou. Výjimky existují, nabízí například Hojo. Pro naprostou většinu japonských čajů, se kterými jsem se setkal, ale platí, že příjemnější výsledek dává použití nižších teplot.

Kvalitní čínské zelené čaje, tedy s vysokým podílem tipsů (které jsou ale drahé a vlastně je moc nevídám) vysokou teplotu vody podle mojí zkušenosti nezřídka vyžadují, při nižší jsou mdlé. A pak je tu individuální preference chutí. Někomu vadí i menší stopa hořčin, jiný ji považuje za potřebnou, nebo ji dokonce vyžaduje. Důvody jsou různé, odlišná schopnost vnímat hořké chutě, například.

A závěr? Obvyklý. S čajem je vhodné si trochu zacvičit – podívat se, jak reaguje na různé teploty a koncentrace, aby z něj čajmen dokázal dostat optimální chuť.

 

Reklamy

Bílý čaj do vlhka – první rok

Prakticky před rokem jsem založil pokus, kdy jsem bílý čaj 2010 Bai Mu Danu založil do dvou úložišť. Dílem do bedny s pu-erhy, kde je 70-73% RVV při teplotě 22-24 °C a dílem do skříňky v obýváku, kde je stejný průběh teplot, ale vlhkost je výrazně nižší, kolísá podle období mezi 45-60 %.

Dnes jsem čaje vytáhl a porovnal. Zdá se mi, že k jistým odlišným změnám došlo. Za prvé – čaj z bedny natáhl vůni z bedny, tedy medově sladkou, s lehkým kouřovým akcentem. Při rozebírání koláče je také zjevné, že bednová varianta je znatelně pružnější (protože je vlhčí). Barvu mají oba nálevy shodnou, nebednový je možná o fous světlejší. Co se týče chuti, no, tam se to nehodnotí úplně jednoduše. Bednový má malinko akcent staré skříně, přišel mi sladší a lehce méně trpčí. Nebednový má chuť „čistěji“ bílého čaje, ale stopa trpkosti je zřetelnější. Jaký je lepší, to je otázka. Oba jsou dobré, každý trochu jinak.

2010 Jin Hao Feng Huang Pu Er Tuo Cha (801) Ripe

Tento čaj čaj jsem si objednal před delší dobou z Chawangshopu a teprve teď jsem se dostal k tomu, abych jej otestoval. Prodejce tvrdí, že je to nejlepší ripe tuo cha, kterou kdy továrna Nan Jian Tea Factory udělala. List má pocházet z roku 2009 ze stromů z oblasti Wuliangshan a nadmořské výšky přes 2000 metrů. Varianta velkolistá, ruční sběr, tradiční zpracování. Fermentace spíše lehčí. Prodejce uvádí, že čaj vyhrál zlatou medaili na 1th Chinese (Zhongshan) International Tea Culture Expo(2009). Popis je prakticky shodný s tímto, ale starším čajem, hm, hm…)

Barva suchého listu je černohnědá, tipsy tmavě hnědé. Vůně suchého listu je jemná, stopa po výrobním procesu je velice slabá, spíš lehce suchá rašelina, nebo tak. Vůně mokrého listu obsahuje pečené červené ovoce, med, po vychladnutí jablečný kompot. Žádné nepříjemné pachy z výroby. Barva nálevu tmavě hnědá. Chuť je jemná, plná, umami, se stopou pečeného červeného ovoce, jemná hořkost slupek mandlí, prakticky bez hořkosti. Ve výdechu sladce medově bylinná chuť, a drží se dost dlouho. Dochuť pečené ovoce, stopa ovocné kyselosti, slabší až střední sladkost hnědého cukru. Druhý nálev dobrý, trochu vystoupila žampionový chuť. Třetí pitelný, čtvrtý už světlý a převažovaly drsné tóny, chuť nezajímavá. Efekt zprvu sedativní, pak příjemně stimulační. Preferuji velmi.

Ten čaj mi silně připomíná Wu Lianag Shan Ripe od Hoja. Tento styl mírnější fermentace kvalitního listu, který ponechává i jiné chutě  mi značně vyhovuje.

Příprava 1 g/50 ml, vařící voda, 2 min. louhování, ale stačilo by možná méně. Druhý nálev jsem sléval hned. Třetí dostal asi 20 sec.

Cena 5 dolarů za 100 g, tedy přesně gram za korunu při starém kurzu 20. Z mého pohledu výborný poměr cena/výkon.

Fenghuang Mi Lan Dancong oolong

Přinesl jsem z Teamountain fénixový oolong Fenghuang něco Dancong oolong. Akorát že nedokážu pořádně přečíst popis na pytlíku, což je troška mrzuté. Edit: je to Mi Lan.

Vůně suchého listu je pečená, zaschlá fermež, trochu citrusová vůně. Vůně mokrého listu je výrazná, parfémová, citrus trochu do grepu, med, „oolongová kopřiva“  Barva suchého listu je hnědočerná, mokrého je tmavě zelená, sem tam hnědavý kousek. Lístky spíše menší, pevněji svinuté, žádné zlomky a prach atd. Barva nálevu světleji ořanžová.  Chuť nálevu je hladká a plná, s nepatrnou osvěžující hořkotrpkostí, citrusová do grepova, trošku do medového plástu, dlouho se drží v puse. Dochuť citrusová. Vůně z šálku mléčný karamel, trochu citrus. Stress test třetího nálevu dal intenzivnější chuť s mírně vyšší hořkostí, ale ta byla spíš tak slabší až střední, ne taková ta tříchlapská (dva čajmena držej, třetí do něj leje čaj), která se objevuje u horších dancongů.

Čaj jsem si připravil ještě ještě jako gong-fu své minikonvičce a byl úplně libovej. Výrazná dlouhotrvající chuť, střední až silná sladkost a dlouhotrvající vůně ve výdechu (liči, nějaký citrus, orchidej).

Cena kolem osmi korun za gram. Preferuji.

Příprava 1 g/50 ml, oplach, napaření, vařící voda, první nálev cca 20 sec, druhý 10 atd.

Zajímalo by mě, jestli někdo nabízí parfémy s vůní oolongu, protože takovýhle by se mi líbil.

Jin Jun Mei (Amana)

Šel jsem nedávno kolem Amany a dostal jsem vzoreček červeného čaje Jin Jun Mei. Podle prodejce pochází z časné jarní sklizně z oblasti Fujian (Wuyi) a je cíleně krátce nakuřovaný.

Vůně suchého listu je sladce chlebová, mokrého medově karamelově-chlebová. Barva
suchého listu je černohnědá, tipsy jsou zlaté, listy drobnější, lesklé. Barva mokrého litu hnědavá. Nálev má barvu lesního medu, čaj barví rychle. Chuť připomíná vypečenou chlebovou kůrku s trochou medu, malinká stopa trpkosti, prakticky bez hořkosti. Nálev je plný a hladký.  Sladkost střední až silnější. Dochuť sladce chlebová, malá stopa trpkosti. Stress test třetího nálevu – výraznější chutě. Nálev po stress testu už celkem vyčerpaný, ale pořád pitelný.

Výborný jemný vícenálevový červený čaj. Preferuji velmi. 497 Kč/100 g – 1 g za 4,97 Kč.

Příprava: cca 1,5 g /75 ml, vařící voda, 1. nálev 25 sec.

 

Hluboko do minulosti shu pu-erhu

Čajové studio Meetea pořádá pravidelná posezení nad různými čaji (a další akce). Včera proběhla z mého pohledu mimořádná akce, a sice porovnání shu pu-erhů z let 2009, 1997 a 1973.

V příjemné místnosti u dlouhého dřevěného stolu nás historií černého pu-erhu zkušeně provázel Tomáš Rajnoch. Bylo zajímavé sledovat jeho přípravu čaje, která obsahovala všechny nezbytné kroky (omytí šálků, nabídka prohlédnutí suchého čaje, oplach, prohlídka konvičky s vlhkým listem pro přivonění, příprava nálevů, prohlédnutí vylouženého listu) a nic navíc. Vše provedl účelně, bez zbytečných příkras, ale přitom velmi elegantně. Na akci se přitom sešla společnost, která se dokázala jak soustředit na předložený čaj, tak se o něm zajímavě bavit. Ochutnávka tří čajů trvala zhruba tři hodiny, ale subjektivně mi přišla mnohem kratší.

Pokud se podíváme na jednotlivé čaje, první, z roku 2009, byl materiál bohatý na tipsy, což se projevilo v plné, sladší chuti s výrazným oříškovým akcentem. Ani tento, ani jiný z předložených materiálů, neměl trpkost ani rušivou hořkost. Druhý materiál pocházel z roku 1997 a nesl znatelnější akcent „práchnivého dřeva“, resp. žampiónovou chuť. Jestli to byl důsledek výroby, nebo následného vlhčího skladování, to je otázka. Měl být vyroben z podzimního listu, což určovalo jeho spíše poklidnější charakter. Nejzajímavější byl ale třetí materiál, který pocházel z roku 1973, o němž nám Tomáš Rajnoch řekl, že ho dostal darem. Chuť byla zcela atypická. Spektrum chutí černých pu-erhů se obvykle popisuje pojmy jako zemitost, kompost, staré ponožky (což jsou mimochodem spíše známky nepříliš kvalitních materiálů). Materiál z roku 1973, tedy období, kdy se s výrobou shu pu-erhu (oficiálně) teprve začínalo, byl ale zcela jiný. U stolu padaly různé popisy, shoda nakonec byla zhruba na pojmu ženšen nebo stará čínská medicína. Musím říct, že jsem se s podobnou chutí u černého pu-erhu (a myslím že zatím u žádného jiného čaje) dosud nesetkal a jsem rád, že se s námi Tomáš Rajnoch o tento materiál podělil. V tomto případě došlo i méně obvyklý krok při přípravě čaje, a sice povaření již vyloužených listů, které má zajistit, aby se z nich dostaly i poslední zbytky chutí. Jakkoliv tento nálev nedosahoval kvality prvních, stále byl příjemně pitelný.

Shrnutí: příjemný večer v decentním prostředí s výbornými čaji. Nelze než doporučit.

 

Dong Ding oolong (Hojo)

Objevil jsem v zásobní bedně Dong Ding oolong od pana Hojo. Už se mi doma nějakou dobu válí, takže nějaké změny v chuti mohly nastat. Podle prodejce pochází přímo z hory Dong Ding.

Barva suchého listu má vícero odstínů zeleně, od světle žlutavé po tmavě zelenou.barva mokrého listu je sytě zelená s lehkým odstínem do žluta. Vůně suchého listu je jemná, trochu mléčná, stopa citrusu. Vůně mokrého listu je jemně mléčná, stopa karamelu, umami, stopová oolongová kopřiva. Barva nálevu je světle žlutozelená. Chuť je plná, hladká, umami, mléčně čajová, lehce až středně květinová, lehce sladká. Prakticky bez hořkosti a trpkosti. Pozdější nálevy malinko drsnější. Stress test jsem udělal u nějakého pátého nálevu, výsledkem byla jen výraznější chuť, čaj je mnohonálevový a prakticky vzato nepřelouhovatelný. Efekt lehce relaxačně stimulační.  Preferuji velmi. 

Příprava: 1 g/50 ml, vařící voda, první nálev 1 min, druhý 45 sec, třetí 1 min, čtvrtý 1 min. atd.