Taiči workshop v Praze

S čajem to souvisí jen velmi volně, ale ve dnech 18. – 19. 6. se  v Praze uskuteční třetí mezinárodní workshop Mistra Chen Zhonghua. Mistr Chen je mezinárodním dědicem rodinného stylu Chen Taiji – Shi Yong Quan Fa (byl autorizován rodinou Hong), také známého jako Praktická Metoda stylu Chen (Chen Shi Taiji Quan Shi Yong Quan Fa).

Koho to zajímá, více zde.

Reklamy

Tak konečně

No, tak jsem dal konečně po dlouhé době čaj (Dong Ding z roku 1981, koupil jsem ho na EoT), abych nešel na ten pajšl zase tak hrr, a je to bez problémů. Ještě jsem si tedy v kanclu zacvičil pár rozcvičovacích cviků na páteř, a vypadá to, že mnohé bolesti, co mi vystřelují v neočekávaných chvílích někde v oblasti břicha, jsou od zasekaného kříže a beder. Asi se budu muset kromě taiči a rychlochůze zaměřit i tímto směrem. Možná bych taky mohl vyhrabat ze skříně tu infralampu a večer si nahřát záda.

Vzpomínám si, jak si táta podobnou lampou nahříval vždycky večer záda, to mi bylo asi tak nějak -náct, a nosil doma tlustej černej svetr. Taky si krájel na půlky brufeny, dovezený známýma z Německa, protože tehdy tu ještě vládli komouši, takže lékařská péče a dostupnost běžných léků tu byla sto let za opicema. A v krámech holý háky.

Sluch a cvik

Aside

Už asi dva měsíce mám zalehlé ucho. Je to celkem otrava, nedávno jsem si zašel na ORL, prý bubínek atd cajk, žádný zánět. Pravda je, že na tohle ucho hůř slyším několik let, teď to ale začalo zlobit víc. Dostal jsem nějaké prášky na lepší prokrvení, což marginálně zabralo.

Včera jsem byl nicméně na tréninku, do sestavy jsem shodou okolností přidal další cvik, kde se člověk poměrně dost kroutí, otáčí hlavou atd. V jednu chvíli mi v mojí bolavé krční páteři luplo, a najednou jsem měl neodbytý pocit, že na svoje hluché ucho slyším jako normálně. Po nějaké době se to zase vrátilo k nenormálu. Měl bych si asi zajít za fyzioterapeutem, čert ví co se mi v tom krku všechno blokuje. Kromě jiného mi na té straně taky cuká voko. Mimochodem tím víc, čím víc čaje vypiju. Také dosti otravné.

Lepší je to

Aside

Včera jsem vyrazil na tai-chi s nějakou bolestí kolem hrudní páteře, cosik se mi tam zasekávalo. Po hodince cvičení, kdy jsem se pořádně zpotil, se to odblokovalo a dneska je to už v cajku. Jen ty kolena pobolívají, sice míň, ale furt. Revma asi už udělalo nějaké nevratné změny.

Konečně jsem se propil čaji z chawangshopu, bylo tam pár věcí, které mne zaujaly, ale v zásadě to všechno byly pěkné materiály. Jen je škoda, že – zřejmě s příchodem nového roku – některé položky o něco podražily. Včetně těch, které jsem plánoval přikoupit. No, co naděláme, ještě pořád tam mají materiály za solidně nízké ceny.

O víkendu už snad taky začnu plnit bednu. Už je na čase, zakopávám doma o bedny s čaji. Ještě zbývá propít se yunnansourcingem, a pak se budu moct věnovat zeleným čajům a oolongům, které mi k tomuhle jarnímu počasí sedí poněkud lépe. Až se to jarní počasí trochu usadí, vylezem o víkendu na Ranou nebo Oblík a popijem čaj s výhledem do krajiny.

Zdravotní vložka

Na podzim minulého roku jsem začal zase (asi po dvaceti letech) cvičit tai-chi, tentokrát praktickou metodu v Taijiclubu Pavla Codla. Jelikož už nejsem právě nejmladší, začínají mě pobolívat všelijaké rány získané v mládí, a do toho se přidalo i (dědičné) revma. Prakticky to znamená, že mne všechno pořád trochu bolí. Za krkem (zranění z juda), kolena (povodně 2002),  ramenní klouby a kloubky na prstech (lezení po skalách), páteř (tramping a spaní na studené zemi) atd. Ranní vstávání někdy nepatří k nejpříjemnějším věcem. Růžový kámoš sice dokáže vyřešit hodně, ale nedá se baštit pořád, protože tenhle typ antirevmatik není při dlouhodobém používání nejpřátelštější k žaludeční sliznici, i když se dá brát s ochrannými látkami.

Jak se to postupně horšilo, došel jsem k názoru, že je nejvyšší čas začít dělat nějaký nesilový sport, kde člověk nemusí padat na zem, běhat, neriskuje ránu na hlavu, nelisuje si „příslušenství“ na malém sedle, nehrozí pád z větší výšky, neprochladne ve vodě a nenačuchá se chlóru atd. Tai-chi byla dobrá volba, jak se ukázalo. Po hodinovém cvičení ve sníženém postoji se člověk dokáže pořádně zapotit. Velkou výhodou ale je, že si protáhne všechny šlachy, rozpohybuje veškeré klouby i takové partie, které zdánlivě při cvičení příliš nepoužívá. Výsledek je ten, že klouby a šlachy buď bolí míň, nebo se to alespoň nezhoršuje. Výrazně méně mne bolí kolena, během cvičení se uvolní mnohé bloky v krční páteři – i v dalších oblastech – občas cítím, jak mi v různých místech popraskává, jak se všechno uvolňuje. Tohle ale s velkou pravděpodobností dokážou i další druhy cvičení – jóga, nějaký strečing atd. U taj-chi je nicméně velkou výhodou, že se jedná primárně o bojové cvičení, takže člověk získává více benefitů najednou – i lepší koordinaci pohybů a bojové reflexy. A krom toho hubnu – pomalu, ale pořád.

Kancelářská a paneláková krysa mého ražení a stáří funguje v režimu rodina – práce a pro tolik potřebný pohyb není místo, čas a někdy ani chuť. Tai-chi, minimálně základní série třinácti cviků (kterou jsem se už konečně naučil odchodit), nepotřebuje velký prostor ani čas, se dá odcvičit v kanceláři, s dětmi někde na vycházce, zatímco si chvíli hrají atd. Stačí cvičit i jen tzv. kroužky, aby se člověk pořádně zahřál a protáhl – a u těch se stojí na místě. Jak se mi jeví, je dobré si každý den najít alespoň čtvrt hodiny na krátké cvičení. Krom toho se snažím uvolnit si o víkendu hodinku na cvičení venku na jednom zasutém hřišti.

Pití čaje se se cvičením výborně doplňuje. Kofein člověku dodá trochu energie navíc, takže cvičení pěkně plyne a je na něj chuť. A kromě toho, v Tajiclubu se cvičí příjemně, Pavel umí učit.