Bílý čaj do vlhka – první rok

Prakticky před rokem jsem založil pokus, kdy jsem bílý čaj 2010 Bai Mu Danu založil do dvou úložišť. Dílem do bedny s pu-erhy, kde je 70-73% RVV při teplotě 22-24 °C a dílem do skříňky v obýváku, kde je stejný průběh teplot, ale vlhkost je výrazně nižší, kolísá podle období mezi 45-60 %.

Dnes jsem čaje vytáhl a porovnal. Zdá se mi, že k jistým odlišným změnám došlo. Za prvé – čaj z bedny natáhl vůni z bedny, tedy medově sladkou, s lehkým kouřovým akcentem. Při rozebírání koláče je také zjevné, že bednová varianta je znatelně pružnější (protože je vlhčí). Barvu mají oba nálevy shodnou, nebednový je možná o fous světlejší. Co se týče chuti, no, tam se to nehodnotí úplně jednoduše. Bednový má malinko akcent staré skříně, přišel mi sladší a lehce méně trpčí. Nebednový má chuť „čistěji“ bílého čaje, ale stopa trpkosti je zřetelnější. Jaký je lepší, to je otázka. Oba jsou dobré, každý trochu jinak.

Reklamy

Ulovil jsem si vázičku

Zastavil jsem se na posledním Čajomír festu na Vyšehradě, víceméně jen na otočku. Většinu prodejců čajů, kteří se tam prezenují, zpravidla znám. Co mě ale obvykle zaujme, jsou tuzemští producenti keramiky. Zatímco zdejší čajovny často berou zboží od několika velkých dovozců, keramici prezentují vlastní tvorbu, která myslím vůbec není špatná. Mnohdy se jedná o výrobky v duchu japonského umění nedokonalosti, wabi-sabi, což je styl, který mám rád, protože poskytne odpočinutí od poměrně často se vyskytující průmyslové souměrnosti, dokonalosti, jednoduchosti a účelnosti. Jakkoliv bych se nedivil, kdyby touha po dokonalosti, čistých liniích atd. kdysi nevykrystalizovala jako důsledek dlouhodobého používání nedokonalých rukodělných výrobků.

Také letos se mi podařilo ulovit něco zajímavého, malou vázičku s metalickou glazurou z produkce Čajových bytostí. Na linkovaných stránkách najdete další ukázky z jejich produkce. Vázička stála 350 Kč.

Čajomír probíhal víceméně jako obvykle, zahlédl jsem tam ukázky japonské kultury, nějakou jógu a jiné taji, zmíněné prodejce keramiky, čajů a produktů z čaje odvozených a nějaké ezoterično a podobné čakry a přívěšky. Kdo si zaplatil pásku, měl možnost si přisednout k ochutnávkovým místům, popít a pokecat s čajmistry. Venkoncem pohodová akce soudím.

Čerstvý přírůstek od Čajových bytostí

 

Další sortiment Čajových bytostí (myslím)

 

Část prodejní plochy

Návštěvnost Čajomíru byla pěkná

Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli výhledu se na Vyšehrad vyplatí zajít

Patnáct let v suchu

Mám tu ve sbírce, a je to jeden z mých nejstarších čajů, pu-erh 2002 Fu Cha Ju Ailaoshan Xiao Zhuan Cha. Specifický je tím, že si jeho výrobce zakládá na tom, že čaj skladuje suše, ve speciálním obalu (je teda otázka, co v tamních podmínkých znamený „suše“). Ani já ho nemám v bedně, ale mimo ni, za běžných pokojových parametrů. Pokud si zkoncentrujeme diskuse o skladování pu-erhu, tak takovéto suché skladování je ultimátní zlo, které snad ani nelze s ničím porovnat.

Já jsem si ten čaj v sobotu uvařil, a byl dobrý. Myslím, že kdybych ho čajomilům předložil, tak by ho asi nikdo neoznačil za pu-erh. Nálev je barevně sytý, ale nikoliv tmavý. Zcela postrádá kompostované tóny, naopak je medová, s výraznou, opravdu silnou, vůní červeného a sušeného ovoce a obdobnou chutí, bez kyselosti. Což je důležité, protože se nezřídka říká, že takto skladované čaje kejsnou. Tak tenhle ne. Materiál byl vysokoobsažný, zřejmě se opravdu jedná o divoké lesní stromy. Dva a půl gramu jsem postupně propíjel půl dne a ani poslední nálevy nebyly k zahození. A to se jedná o ještě relativně mladý čaj, 15 let je na pu-erh málo a jsem moc zvědav, co udělá za deset let.  Vždy si při této příležitosti vzpomínám na jednu část knihy Puer Tea: Ancient Caravans and Urban Chic, kde autorka jen tak mezi řečí vzpomíná, jak mají vesničani naházené balíky s pu-erhem někde v místnosti, a když začínají v důsledku velkých výkyvů vlhkosti chytat kompostovaný tón, tak se radují, že jim to dobře zraje. Zároveň ale konstatuje, že obchodníci měli spíše raději pu-erhy, které disponovaly tóny sušených švestek. A také tam popisuje, jak se ochutnával čaj starý tuším kolem čtyřiceti let, a čajmistr upozorňoval na to, že by ještě nějakou dobu k plnému vyzrání potřeboval. Budu tu knihu muset vytáhnout z police a znova ji projít.

Zajímalo by mě, jaká je opravdu autentická chuť pu-erhu, a jestli vůbec existuje jen jedna. Kniha totiž popisuje rozpory, ke kterým došlo, když se setkali milovníci pu-erhu z oblastí suššího zrání a mokřejšího a teplejšího zrání, a fakt, že nedokázali jiný styl než vlastní úplně docenit.

Mimo čaj: Vůně inkoustu

Pro změnu jsem vám natočil video (trochu zafuněné, mikrofon byl moc blízko) o vybalování zásilky věcí, které vůbec nesouvisí s čajem. Chci si totiž poznámky o uskladněných čajích zaznamenávat i na papír, abych o ně nepřišel, kdyby náhodou došlo k nějakým pádům internetů a tak. Navíc, jak toho poměrně dost píšu v ruce, mám strašně neurvalý rukopis, a inkoustové pero ho přeci jen trochu dokáže kultivovat. Pořídil jsem si tedy pero Sailor 1911 Standard od nizozemského prodejce La Couronne du Comte, který je slušně zásobený – a navíc zrovna měli pěknou akci u příležitosti otevírání jedné jejich prodejny. Mám už nějakou dobu pero Waterman z Penshopu, se kterým se mi píše taktéž hezky. Je kovové, takže příjemně tíží v ruce, ale díky matnému laku tak nějak nestudí, na rozdíl od jiných kovových per. Ale chtěl jsem si vyzkoušet, jak se píše zlatým hrotem, kterým disponuje Sailor. A navíc, zlata není nikdy dost, že. 😉

 

Dědování

MarshalN se na svém blogu nedávno rozepsal o tom, že gongfu není vždy ideálním způsobem přípravy čaje. Zmínil také, že doma používá styl, který nazval Grandpa, podle způsobu, kterým pil čaj jeho děda. A je to běžný způsob, kterým se v Číně pije čaj. Je jednoduchý – do většího hrnku se hodí trochu čaje, zaleje se horkou vodou a upíjí. Když se odpije třetina, přidá se další voda. Ohledně dalších klíčových bodů viz blog.

Říkal jsem si, že projedu tímto způsobem všechny druhy čaje, co tu mám, no akosi jsem se zasekl u jednoho. Prvním čajem, který jsem takto otestoval, bylo jedno pěkné Da Hong Pao – a bylo to chutné. Další putoval do hrnku pu-erh 2010 Tulin Ironcake, vzorek, který jsem dostal s nějakou zásilkou od chawangshopu, a který mě kvůli jeho polozralosti nijak významně nezaujal při běžné přípravě. Jenže, dědův styl mu sedl. Nálev není ani významně hořký a trpký, nýbrž je plný a znatelně sladký. Napomáhá tomu samozřejmě fakt, že ho piju až v okamžiku, kdy si nespálím pusu, a to už začíná kulatět každý čaj jen kvůli teplotě.

Navíc je tento styl pohodlný proto, že se mi zatím nepodařilo čaj přelouhovat, ať stál na stole libovolně dlouho. Možná se to změní u jiných čajů, nechám se překvapit. Jedním z důležitých bodů dědova stylu ale je, že se dává relativně málo listu.

Než se ale pustím do dalších čajů, dopiju tenhle lahodný polozralý pu-erh.

Střídejte jedy

Čas od času si potřebuji orazit od čajů. I když je jejich paleta pestrá a poskytují rozličné chutě, je to pořád lupení s horkou vodou. A nějak se nemůžu zbavit dojmu, že se mi v těle při čajování bez přerušovače kumuluje něco, co mě poněkud zombifikuje. Proto si dávám čas od času pár dní s kávou. Ono totiž to jaksi bez kofeinu úplně nejde, aniž by člověk utrpěl třídenní útlum a musel si nepříjemnou bolest hlavy kurýrovat růžovkou. Inu, fyziologická závislost, co naděláme.

Co se týče kávy, dělám si regulérní espresso, tedy 25 ml tekutiny, která natéká 25 sec. Protože používám čistou arabiku, tak je dávka zhruba 9-10 g kávy, což je více než normovaných 7 g, které ale platí pro směsi na espresso, jež obsahují až 30 % robusty. Ta má jednu klíčovou vlastnost – cremuje bohatěji než arabika – a pramínek kávy o něco později „blonďatí“, tedy světlá a přestává obsahovat zajímavý extrakt. Po rozličných peripetiích jsem natrvalo zakotvil u rodinné malé moravské pražírny Primacafe, u které nakupuji dlouhé roky. Mezi hlavní přednosti patří podle mého soudu především to, že kávu odesílají obratem po vypražení, rychle, a pracují se zrnem vysoké kvality. Navíc praží na espresso, takže se prakticky nesetkávám s kyselostí, kterou nerad. Nadto provozovatel pražírny pan Konečný, který je fanda a srdcař, provozuje obsáhlé kávové fórum, které se netýká jen nápoje jako takového, ale poskytuje obsáhlé informace o mašinkách na espresso, mlýncích, vodě, problémech spojených s přípravou atd. – prostě komplexně o všem kolem kávy. Nenarazil jsem na zdejších internetech na nic obdobného.

 

2010 Jin Hao Feng Huang Pu Er Tuo Cha (801) Ripe

Tento čaj čaj jsem si objednal před delší dobou z Chawangshopu a teprve teď jsem se dostal k tomu, abych jej otestoval. Prodejce tvrdí, že je to nejlepší ripe tuo cha, kterou kdy továrna Nan Jian Tea Factory udělala. List má pocházet z roku 2009 ze stromů z oblasti Wuliangshan a nadmořské výšky přes 2000 metrů. Varianta velkolistá, ruční sběr, tradiční zpracování. Fermentace spíše lehčí. Prodejce uvádí, že čaj vyhrál zlatou medaili na 1th Chinese (Zhongshan) International Tea Culture Expo(2009). Popis je prakticky shodný s tímto, ale starším čajem, hm, hm…)

Barva suchého listu je černohnědá, tipsy tmavě hnědé. Vůně suchého listu je jemná, stopa po výrobním procesu je velice slabá, spíš lehce suchá rašelina, nebo tak. Vůně mokrého listu obsahuje pečené červené ovoce, med, po vychladnutí jablečný kompot. Žádné nepříjemné pachy z výroby. Barva nálevu tmavě hnědá. Chuť je jemná, plná, umami, se stopou pečeného červeného ovoce, jemná hořkost slupek mandlí, prakticky bez hořkosti. Ve výdechu sladce medově bylinná chuť, a drží se dost dlouho. Dochuť pečené ovoce, stopa ovocné kyselosti, slabší až střední sladkost hnědého cukru. Druhý nálev dobrý, trochu vystoupila žampionový chuť. Třetí pitelný, čtvrtý už světlý a převažovaly drsné tóny, chuť nezajímavá. Efekt zprvu sedativní, pak příjemně stimulační. Preferuji velmi.

Ten čaj mi silně připomíná Wu Lianag Shan Ripe od Hoja. Tento styl mírnější fermentace kvalitního listu, který ponechává i jiné chutě  mi značně vyhovuje.

Příprava 1 g/50 ml, vařící voda, 2 min. louhování, ale stačilo by možná méně. Druhý nálev jsem sléval hned. Třetí dostal asi 20 sec.

Cena 5 dolarů za 100 g, tedy přesně gram za korunu při starém kurzu 20. Z mého pohledu výborný poměr cena/výkon.