Prostě jsem nemohl odolat: Keramika Koller

Právě jsem se vrátil z Vyšehradu, Čajomír fest mě zaujal. Měli tam všechno! Sekací samuraje, mávací tajči, japonské/čínské babičky v dobových oděvech, spousty ezověcí, kterým nerozumím, ochutnávky čajů, prodejce čajů (obvyklí podezřelí) a hromady čajové keramiky. I když těch věcí mám doma celkem dost, tak jsem neodolal produkci Keramika Koller (Hudlice u Berouna), a to konkrétně vázičkám na čajové moře, vysokým mezi sedmi a devíti centimetry, a jedné čajové mističce, kousek po 150 Kč. Víc jsem nenakoupil, protože mi došly prachy! A to bylo jediné štěstí. Ty kousky se mi velice líbí, mají charakter, a pán byl velmi příjemný. Mám tedy pnutí na fest zajít i v neděli a trochu to tam probrat. No posuďte sami.

 

Reklamy

Zase jsem neodolal prkotinám

I když jsem se zařekl, že další čajokrámy nebudu kupovat, tak jsem stejně neodolal a spolu s čajem jsem objednal na Chawangshopu nějaké drobnosti. Ne, kecám, chtěl jsem tu konývku, tak jsem k ni nakoupil rovnou i nějaké čaje. 🙂

Dvojice ručně malovaných mističek po 3,5 dolaru, po okraj mají 60 ml, použitelný objem je tak 45 ml. Velmi hezká práce.

misticky

miska1 miska2

 

No, a 60 ml vysoce pálená konvička (pěkně zvoní) z hong ni od autora Zhou Meihua za 56 dolarů. Pěkné half hand zpracování. Bude na oolongy. Jsem zvědav, jak bude ovlivňovat čaj – doufám, že nijak.

konev1

 

 

 

Čajový kynismus

Co člověk potřebuje k čajování? Kromě čaje a vody, samozřejmě. Než se pustím do dalších úvah, rád bych připomněl starořeckého filosova a kynika Díogena (to je ten, co měl bydlet v sudu), který údajně: „…své potřeby postupně skutečně omezil na minimum: měl plášť, který mu sloužil jako oblečení i lůžko, kotlík na jídlo a misku na pití. Když jednou viděl u studny chlapce dávat si čočku přímo na chleba, vyhodil kotlík, a když se chlapec pak napil z dlaní, zahodil i misku. V sexu praktikoval masturbaci, protože ji považoval za nejrychlejší. Těm, kteří mu vyčítali, že to dělá přímo na veřejném prostranství, odpovídal: „Ach, kdybych mohl i hlad utišit třením žaludku.“ Za motto kynismu se považuje výrok Sókrata, který pronesl na tržišti plném zboží: „Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji!“ Musím říct, že mi tato věta vytane na mysli, když prohlížím nabídky prodejců čaje a příslušenství, a poslední dobou čím dál častěji.

Ale vezměme to od začátku. V Číně si s čajem většinou hlavu nelámou, hodí lupení do sklenice, zalejou horkou vodou a postupně upíjejí. Tady je obdobným ekvivalentem hození pytlíku čaje do půllitrového hrnku, zalití a odpíjení. Někdo dokonce pytlík po třech minutách i vyndá. Nicméně se najdou lidé, kteří čaj povýší i na něco více, než na horkou vodu s kytkou. Nakonec, proč ne. Když se můžou dělat mistrovství v přípravě espressa nebo jídla… Snaha dosáhnou vysoké odbornosti v oboru je přínosná, takoví lidé dokáží někdy syntetizovat svoje zkušenosti se znalostmi ostatních a najít nové cesty, což prospěje všem. Ale jsem přesvědčen, že vždy by měly dotyčné věci sloužit člověku, a nikoliv člověk jim. A to je u čaje někdy trochu problém. Čaj jednak v sobě nese „tajemné kouzlo Orientu“ a jednak je to vzhledem účinku kofeinu, theaninu a dalších látek de facto lehká droga. A ty si lidé měli vždy snahu trochu mytizovat.

A tak člověk okouzlený čajem začne nakupovat. Malé mističky, gaiwan, běžnou bílomodrou porcelánovou konývku. Samozřejmě čajové moře. Protože připravovat čaj na čajovém moři je úplně nejvíc nejautentičtější. Na tom moři nesmí chybět „tea toy“. Pak objeví yixingové konve. Koupí první, ta je zpravidla buď nepříliš kvalitní, o to víc je na ní ale čínských znaků, a hlavně je velká; posléze skončí ve skříni. Další mističky, ty první byly buď moc velké, nebo malé. Taky je nezbytně nutná nádoba na odpadní vodu, čajová utěrka, štětečky na natírání yixingu, soubor šťourátek a lopatiček. Další konvičky. Větší moře. Litinka, kamínka. Při troše štěstí dotyčný také současně objeví kvalitní čaje a přestane se orientovat podle honosných názvů „Císařova ranní královská cihla, Lehký vzdech Měsíční královny śčchuanu“ a tak podobně. Časem třeba objeví, že naprostá většina věcí nemá na chuť čaje vliv, nebo je změna chuti nevýznamná.

Co je ale dobře? Soubor věcí na čínský čajový obřad, nebo gaiwan a mistička? No, dobře je to, co člověku vyhovuje. Pokud dotyčnému příčí hromadit věci, vystačí si plně s gaiwanem a několika mističkami celý život. A kdo si chce užívat obřadního popíjení, ať si narovná na moře konvičky, misky a hračky. Konec konců, lidská psychika je ovlivnitelná a dobrý pocit z používání konkrétních (cenných, nejen ve smyslu peněz, vzhldených) věcí subjektivně zlepšuje chuť. Což je tedy mimochodem také kámen úrazu. Protože čaj a věci s ním spojené jsou především obrovský byznys v hype fázi, nadto vycházejí z Číny, takže v některých případech může být i dosti neurvalý. Trochu odbočím. Ondřej Neff kdysi napsal výbornou fotografickou knihu Černobílé hodinky. Kromě jiného v ní (snad se nepletu) doporučuje, aby každý fotograf, který zatouží po dalším kusu fotografického vybavení, odešel hluboko do lesa, tam se posadil na pařez, a strávil hodinu meditací nad tím, zda ho opravdu potřebuje.

Stejně tak si myslím, že každý, kdo pije čaj, by se měl před nákupem další věci pro čajování zamyslet, zda dotyčný kousek opravdu potřebuje, jestli cena opravdu odpovídá poskytovanému výkonu a zda náhodou místo pití čaje nepropadl módě pití čaje. Ta totiž není ničím jiným, než memem, který je živen čajovým byznysem (a naopak). Vedlejším produktem pak ale také může být, že cena je násobena módním faktorem a zcela se míjí s reálnou hodnotou (tulipánová horečka!). Pak je samozřejmě nejjednodušší být čajovým kynikem a nehromadit zbytečnosti.