Z historie čínského čajového obřadu

Čaj se v Číně pil odjakživa, a většinou s tím nikdo nedělal žádné velké ciráty. To, co se dnes označuje za čínský čajový obřad, tedy gongfu příprava, bylo původně obvyklé jen v oblasti Chao Zhou, popisuje v odborné práci Lawrence Zhang z University of Hong Kong, kterého ovšem zná většina čajařů především pod přezdívkou MarshalN.

V úvodu práce shrnuje, že postup chongfucha ve dvacátém století nejprve převzali čajoví pionýři z Tchaiwanu a od roku 1980 ho exportovali do pevninské Číny jako součást čínské kultury. Během této cesty se do čínského čajového obřadu dostaly některé prvky japonského senchadó. Čína gong fu cha adoptovala jako nový národní zvyk, cizí vliv byl ale zakryt a nahrazen národním příběhem, který zdůrazňuje odkazy na minulost.

Úvodní shrnutí popisuje klíčová zjištění obsažená v práci, a doporučuji každému, aby si ji prostudoval. Pokud ho tedy téma zajímá, že. Práce je samozřejmě mnohem obsáhlejší, týká se také historie pití čaje v Číně. Zhang připomíná, že se tam čaj pil minimálně od doby dynastie Tang (618-907), ale nejdříve v období dynastie Ming (1386-1644) se běžně pil nálev z celých lístků. (Tradiční způsob z drceného čaje popisuje Lu Ju). Gon fu cha je poprvé zmiňována v textu z dynastie Qing (1644–1911), přičemž je to považováno za novinku. Popis přípravy v malých konvičkách, pití z drobných mističek a opakované infuze při přípravě čaje v oblasti Wuyi popisuje v knize známý gastronom Yuan Mei (1716–1797). Nepoužíval ale ještě pojem gongfucha, ten se objevil mezi prvními až u autora Yu Jiao (1751–?). Gonfucha tedy lze považovat za jednu z historicky známých příprav čaje v Číně, nikoliv ale dominantní. Dále autor popisuje postup gongfucha, do kterého kromě jiného patří i separace celého listu od drti, celý list se nasype k hubičče konvice, po vypití z malého kalíšku (!) je na místě přivonění k jeho vnitřku, aby se ocenila vůně čaje. Postup odpovídá popisu Billyho Mooda.

Kromě jiného práce popisuje, že čajovny, jako místa poklidného vychutnávání čaje, se na Tchaiwanu objevily až kolem roku 1970 a silně kontrastovaly s tradičními, které byly místem pro gambling, kouření a prostituci. Obsáhle se autor zabývá konkurencí k japonskému postupu chadó,  kvůli kterému nově vznikl i termín chaji místo chadao pro věci spojené s přípravou, servírováním a pitím čaje. Dodává také, že obvyklá čínská příprava čaje v kulturních a politických centrech byla založena na použití velké nádoby, což nevyžadovalo žádné speciální schopnosti. (Pozn: to se v literatuře s oblibou označuje jako Western style, tedy v západním světě.) Práce je velice rozsáhlá, podrobně se zabývá všemi aspekty, gongfucha, vypíchl jsem jen ty které osobně považuji za klíčové nebo zajímavé.

 

 

Reklamy

Čajový kynismus

Co člověk potřebuje k čajování? Kromě čaje a vody, samozřejmě. Než se pustím do dalších úvah, rád bych připomněl starořeckého filosova a kynika Díogena (to je ten, co měl bydlet v sudu), který údajně: „…své potřeby postupně skutečně omezil na minimum: měl plášť, který mu sloužil jako oblečení i lůžko, kotlík na jídlo a misku na pití. Když jednou viděl u studny chlapce dávat si čočku přímo na chleba, vyhodil kotlík, a když se chlapec pak napil z dlaní, zahodil i misku. V sexu praktikoval masturbaci, protože ji považoval za nejrychlejší. Těm, kteří mu vyčítali, že to dělá přímo na veřejném prostranství, odpovídal: „Ach, kdybych mohl i hlad utišit třením žaludku.“ Za motto kynismu se považuje výrok Sókrata, který pronesl na tržišti plném zboží: „Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji!“ Musím říct, že mi tato věta vytane na mysli, když prohlížím nabídky prodejců čaje a příslušenství, a poslední dobou čím dál častěji.

Ale vezměme to od začátku. V Číně si s čajem většinou hlavu nelámou, hodí lupení do sklenice, zalejou horkou vodou a postupně upíjejí. Tady je obdobným ekvivalentem hození pytlíku čaje do půllitrového hrnku, zalití a odpíjení. Někdo dokonce pytlík po třech minutách i vyndá. Nicméně se najdou lidé, kteří čaj povýší i na něco více, než na horkou vodu s kytkou. Nakonec, proč ne. Když se můžou dělat mistrovství v přípravě espressa nebo jídla… Snaha dosáhnou vysoké odbornosti v oboru je přínosná, takoví lidé dokáží někdy syntetizovat svoje zkušenosti se znalostmi ostatních a najít nové cesty, což prospěje všem. Ale jsem přesvědčen, že vždy by měly dotyčné věci sloužit člověku, a nikoliv člověk jim. A to je u čaje někdy trochu problém. Čaj jednak v sobě nese „tajemné kouzlo Orientu“ a jednak je to vzhledem účinku kofeinu, theaninu a dalších látek de facto lehká droga. A ty si lidé měli vždy snahu trochu mytizovat.

A tak člověk okouzlený čajem začne nakupovat. Malé mističky, gaiwan, běžnou bílomodrou porcelánovou konývku. Samozřejmě čajové moře. Protože připravovat čaj na čajovém moři je úplně nejvíc nejautentičtější. Na tom moři nesmí chybět „tea toy“. Pak objeví yixingové konve. Koupí první, ta je zpravidla buď nepříliš kvalitní, o to víc je na ní ale čínských znaků, a hlavně je velká; posléze skončí ve skříni. Další mističky, ty první byly buď moc velké, nebo malé. Taky je nezbytně nutná nádoba na odpadní vodu, čajová utěrka, štětečky na natírání yixingu, soubor šťourátek a lopatiček. Další konvičky. Větší moře. Litinka, kamínka. Při troše štěstí dotyčný také současně objeví kvalitní čaje a přestane se orientovat podle honosných názvů „Císařova ranní královská cihla, Lehký vzdech Měsíční královny śčchuanu“ a tak podobně. Časem třeba objeví, že naprostá většina věcí nemá na chuť čaje vliv, nebo je změna chuti nevýznamná.

Co je ale dobře? Soubor věcí na čínský čajový obřad, nebo gaiwan a mistička? No, dobře je to, co člověku vyhovuje. Pokud dotyčnému příčí hromadit věci, vystačí si plně s gaiwanem a několika mističkami celý život. A kdo si chce užívat obřadního popíjení, ať si narovná na moře konvičky, misky a hračky. Konec konců, lidská psychika je ovlivnitelná a dobrý pocit z používání konkrétních (cenných, nejen ve smyslu peněz, vzhldených) věcí subjektivně zlepšuje chuť. Což je tedy mimochodem také kámen úrazu. Protože čaj a věci s ním spojené jsou především obrovský byznys v hype fázi, nadto vycházejí z Číny, takže v některých případech může být i dosti neurvalý. Trochu odbočím. Ondřej Neff kdysi napsal výbornou fotografickou knihu Černobílé hodinky. Kromě jiného v ní (snad se nepletu) doporučuje, aby každý fotograf, který zatouží po dalším kusu fotografického vybavení, odešel hluboko do lesa, tam se posadil na pařez, a strávil hodinu meditací nad tím, zda ho opravdu potřebuje.

Stejně tak si myslím, že každý, kdo pije čaj, by se měl před nákupem další věci pro čajování zamyslet, zda dotyčný kousek opravdu potřebuje, jestli cena opravdu odpovídá poskytovanému výkonu a zda náhodou místo pití čaje nepropadl módě pití čaje. Ta totiž není ničím jiným, než memem, který je živen čajovým byznysem (a naopak). Vedlejším produktem pak ale také může být, že cena je násobena módním faktorem a zcela se míjí s reálnou hodnotou (tulipánová horečka!). Pak je samozřejmě nejjednodušší být čajovým kynikem a nehromadit zbytečnosti.